Historie:

Československé legie

Hus, M: Československé legie, Sborník Západočeského muzea v Plzni, 1998

Výbuch I. světové války

Od konce 19. století byla Evropa i celý svět rozděleny do vojensko-politických bloků a sfér vlivu. Rostoucí napětí v boji o světovládu hrozilo již několikrát přerost ve světovou válku (tzv. Marocké krize, Balkánské války, Tripolská válka aj.). Centrální mocnosti, tj. především Německo a Rakousko-Uhersko, se tlačily zejména na Balkán ve snaze realizovat tah Berlín - Bagdád. Ohroženo bylo tak hlavnì Srbsko, ale i anglo-francouzské a ruské zájmy. Inspekční návštěva rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda v nedávno okupovaném Sarajevu vyprovokovala bosenskosrbské nacionalisty k atentátu na arcivévodu. Vítaná záminka k válce byla na světě. Rakousko-Uhersko obvinilo z atentátu Srbsko a předložilo mu nesplnitelné a pokořující ultimatum. Srbsko odmítlo. 28. 7. 1914 habsburská monarchie vyhlašuje válku Srbsku. Rusko, tradiční ochránce Jihoslovanů, mobilizuje, Německo, ohrožené postojem Ruska, také. 1. srpna si obě velmoci vyhlašují válku. 3. srpna vyhlašuje Německu válku srbský a ruský spojenec Francie. 4. srpna Německo napadá Belgii a Velká Británie, ohrožená na pobřeží La Manche, ale i německými zájmy na Předním Východě, vyhlašuje válku Německu. Od 6. srpna jsou ve válečném stavu i Rusko a Rakousko-Uhersko. Francie a Británie vyhlašují válku Rakousku. Na podzim 1914 vstupuje do války na straně Centrálních mocností i Turecko. Téměř celá Evropa je ve válce, miliony vojáků jsou na pochodu. Začala apokalypsa, která skončila smrtí 10 milionů lidí a rozpadem staré Evropy.



Rakousko-Uhersko ve válce

Vypuknutí světové války nepřivítal český národ s nadšením, mobilizace však proběhla spořádaně a úspěšně, byť v českých zemích bez patriotických výlevů. Naděje na brzký konec války však zmizela v podzimních bojích a blesková válka se změnila na poziční, zákopovou. Vojenské neúspěchy habsburských vojsk, sympatie k "slovanským bratřím" Rusům a Srbům, těžké ztráty na lidech i území, rostoucí materiální potíže, zavedená cenzura i lži oficiální propagandy, nedostatky v zásobování a obtíže první válečné zimy způsobily stále rostoucí nechuť českých vojáků válčit za císaře. Rekruti odcházeli na frontu s odporem, ozdobeni národními barvami a za zpěvu zakázaných písní (Hej Slované, Červený šátečku kolem se toč, já mám jít na Rusa a nevím proč atd.). Na frontě české útvary opouštěly pozice často bez boje, množily se dezerce a dokonce i přechody k nepříteli, podporované i ruskou agitací a letáky. Nejznámější je přechod části 28. pěšího pražského pluku k Rusům v dubnu 1915, ale přešly i jiné části - v březnu 1915 téměř celý 11. písecký pluk, v květnu 36. mladoboleslavský, v červenci 21. čáslavský, v září 8. pražský zeměbranecký pluk, masově se vzdávaly či přebíhaly i menší jednotky a jednotlivci. Objektivně je ale nutno uznat, že naopak jiné české útvary byly spolehlivé a dostály přísaze. Reakcí rakouskouherského velení bylo utužení discipliny, drakonické tresty, vyztužení fronty německými útvary a především převelení českých jednotek do cizojazyčných oblastí, tj. na italskou či rumunskou frontu. Rovněž krach ruské armády a její počínající rozpad a pád Srbska utlumil na čas masové dezerce. Právě na italské frontě patřily české útvary k oporám a ironií osudu se jedním z nejlepších útvarů habsburské armády stal obnovený (od 1916) 28. pěší pluk. Stále rostoucí obtíže v rakouské armádě, snižování stravných dávek, nedostatek základních potřeb, uniforem i zbraní, tvrdá disciplina a především těžké ztráty zapříčinily novou vlnu nepokojů v armádě v letech 1917-18. Působil tu i rozkladný duch protiválečné agitace, mj. i vliv bolševické revoluce v Rusku a vědomí hladu, stávek a nepokojů doma, v zázemí. Na jaře a v létě 1918 vypukly v rakousko-uherské armádě desítky ozbrojených povstání, většinou navrátilců z ruského zajetí posílaných zpět na frontu. Nejznámější je vystoupení 7. plzeňského zeměbraneckého pluku v Rumburku v květnu 1918, 71. trenčínského pěšího pluku v Kragujevaci v červnu a povstání námořníků v Boce Kotorské v únoru 1918. Tisíce ozbrojených a organizovaných dezertérů se ukrývalo v lesích (tzv. "Zelený kádr"). V říjnu 1918 se pod údery spojeneckých armád na italské frontě i na Balkáně rozpadla rakousko-uherská obrana a armáda ustupovala v chaosu do zázemí. Revoluce ve vlasti a vznik nových států ukončily válku. Rakousko-Uhersko zaplatilo strašnou daň. Z téměř 10 milionů mobilizovaných mužů do zajetí padlo 2,3 miliónu , téměř 3 milióny byly raněny a 1,8 miliónu mužů padlo či zemřelo. Jejich pomníčky zdobí téměř každou českou obec.


Francouzské legie

Vypuknutí války uvítaly demokratické české spolky (Sokol, Rovnost aj.) ve Francii s nadšením – spojovaly s vítězstvím Dohody i rozbití Rakouska-Uherska a svobodu pro český národ. Již v srpnu 1914 vstoupilo dobrovolně do francouzské armády několik set Čechů. Na samostatnou jednotku to bylo málo, a tak byli zařazeni do cizinecké legie. Tam v rámci 2. pochodového cizineckého pluku elitní Marocké divize vytvořili alespoň jednu českou rotu (Compagnie Nazdar). Od podzimu 1914 byli na frontě v Champagni, v květnu 1915 byla celá Marocká divize nasazena do ofenzívy u Arrasu. Rota Nazdar dobyla ve skvělém útoku 3 německé linie zákopů, ale za strašnou cenu – z 250 mužů jich přežilo jen 100. Od léta 1915 až do roku 1918 sloužilo několik set zbylých českých dobrovolníků v Cizinecké legii roztroušeno po různých útvarech (dokonce i na Sahaře). Budování samostatných čsl. jednotek bránil nedostatek mužstva (ve Francii nebyli rakousko-uherští zajatci a krajanské obce byli malé) i administrativní zábrany francouzských úřadů. Naprostá poslušnost Rakousko-Uherska vůči Německu, a tím i nemožnost brzkého míru, pokračující útrapy války a také diplomatické úsilí Československé národní rady v exilu, zejména dr.Beneše, umožnili svolení francouzských úřadů nejprve s přesunem části českých a slovenských zajatců ze Srbska, Rumunska a Itálie do Francie. V prosinci 1917 konečně podepsal president Poincaré dekret o zřízení čsl. autonomního vojska ve Francii. Začalo budování vlastní armády. V lednu 1918 vznikl 21. Střelecký pluk, na jaře 1918 pak 22. stř. pluk. Základem francouzských legií byli zajatci přepravení z Itálie, Rumunska a Srbska, dva transporty zkušených legionářů z Ruska, silný kontingent (téměř 3000 mužů) krajanů z USA, vojáci Cizinecké legie, bývalí příslušníci Srbského dobrovolnického sboru i stovky dobrovolníků doslova z celého světa. V červnu 1918 byla z obou pluků vytvořena Čsl. střelecká brigáda ve Francii (gen.Phillippe) a nasazena na frontu v Argonách – ve městě Darney převzali bojovou zástavu. V říjnu 1918 se brigáda zúčastnila ofenzívy a vyznamenala se zejména v bojích u Terronu a Vouziers. Mezitím byl v Cognacu postaven (převážně z amerických Slováků) 23. střelecký pluk. Počátkem prosince pak byla zformována celá 5. čsl. střelecká divize (stále gen. Phillippe) zprvu o třech plucích (od ledna 1919 přibyl i 24. střelecký pluk), ale bez vlastního dělostřelectva a bez technických jednotek. 10000 francouzských legionářů bylo od ledna 1919 postupně přemístěno přes Itálii do Československa a opět nasazeno do bojů na Těšínsku, od jara 1919 i na Slovensku. Válku skončili vlastně až v srpnu 1919.



Srbské legie

V Srbsku existovala dlouhá tradice dobrovolnických jednotek již z doby protitureckých válek. Proto již v létě 1914 vstoupilo několik desítek Čechů z krajanské kolonie do srbské armády, postupně se do ní hlásili další dobrovolníci i první zajatci (mj. i z Ruska). Nebyly však vytvořeny vlastní československé jednotky, dobrovolníci sloužili především v jednotkách Prvi dobrovoljački bataljon vojvody Vuka, Rudnički odred mjr. Tankosiče nebo ve strážních oddílech na albánské hranici. Příprava vzniku vlastních čsl. jednotek úsilím Českého národního sdružení v Srbsku a emisara ruských legií dr. Pučálky skončila německo – bulharskou ofenzívou na podzim 1915, porážkou Srbska a ústupem srbské armády přes Albánii do Řecka. Zbylí čsl. dobrovolníci pak sloužili v srbské armádě nasazené od roku 1916 na soluňské frontě.

Významnější byl přínos čsl. dobrovolníků v srbské armádě vytvořené v Rusku. Na konci roku 1915 vznikl ze zajatých Srbů z rakousko-uherské armády Srpski dobrovoljački odred, ne jaře 1916 přeformovaný v 1. srbskou dobrovolnickou divizi. Nedostatek vlastních důstojníků a specialistů umožnil, aby se do srbské divize hlásili i Češi. Téměř 600 Čechoslováků – z valné části šlo o důstojníky, kteří nemohli sloužit v čsl. jednotkách (carské vedení nepřálo vzniku našich jednotek) bylo spolu s divizí nasazeno na frontě v Dobrudži na pomoc Rumunům od srpna do konce října 1916. Mezitím byla v Oděse postavena z dalších jihoslovanských zajatců (i Chorvatů a Slovinců) 2. srbská dobrovolnická divize a byl tak vytvořen celý Srpski dobrovoljački korpus gen. Živkoviče (divizím veleli gen. Hadžič a gen. Dimitrijevič). Sloužilo v něm přes 1000 Čechoslováků, mužstvo většinou v 8. pluku, důstojníci rozptýleně v obou divizích – v některých plucích byl velitelský sbor téměř celý český. V roce 1917 bylo rozhodnuto sbor přemístit přes Francii na soluňskou frontu. Tohoto přesunu se zúčastnila jen část československých dobrovolníků – většina Čechoslováků vstoupila do nově rostoucích čsl. jednotek, ať již v Rusku, nebo od zimy 1917/18 ve Francii. Srbové velmi oceňovali válečnou službu Čechoslováků v jejich řadách a vřele je za to milovali.



Italské legie

Na začátku války byla v Itálii pouze nevýznamná krajanská komunita. Vstupem Itálie do války po boku Dohody se však záhy ocitlo v zajetí na tisíce českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády. Italská vláda zprvu nepřála formování československých vojenských jednotek. Po delším snažení vznikla koncem roku 1916 v Římě tisková kancelář (později i odbočka) Československé národní rady v exilu. Diplomatické úsilí ČSNR, opět zejména dr. Beneše, i aktivita samotných zajatců v čele s J.Čapkem (vznik tzv. Československého dobrovolnického sboru v zajateckých táborech, hlavně v St. Maria Capua Vetere, Sulmoně a Padule) umožnilo postavit koncem roku 1917 nejprve jen několik pracovních praporů a přímo na frontě malé jednotky rozvědčíků (Esploratori Cecoslovacchi) – vzniklo jich 9 rot. Jejich úspěchy na frontě, podpora Čechoslováků válečnému úsilí Itálie po kobaridské porážce i diplomatické snažení (tentokrát M.R.Štefánika) získaly konečně souhlas italské vlády s vytvořením legie. Na jaře 1918 vznikla ve Folignu sloučením pracovních praporů i dobrovolníků 6. čsl. střelecká divize v čele s italským generálem A.Grazianim. Divize měla 4 pluky (31. až 34. střelecký pluk) s italskými veliteli, nižší velitelské funkce už legionáři byli od prosince 1918 repatriováni do osvobozené vlasti (od jara 1919 i domobranci). Čekalo je ovšem nové válečné střetnutí, tentokrát s Maďary o Slovensko.



Ruské legie 1914-1918

Nejpříznivější podmínky pro vybudování zahraniční armády byly v Rusku. Byla tam početná a bohatá krajanská obec, silné vlastenecké krajanské spolky a během prvních válečných let se do ruského zajetí dostaly desetitisíce českých a slovenských vojáků. Již v srpnu 1914 podali zástupci krajanů žádost o zřízení dobrovolnické jednotky, složené zatím jen z ruských Čechů – v září tak vznikla Česká družina, jednotka v síle praporu. Od podzimu byla již na frontě, rozdělená do čet k jednotlivým ruským divizím k vykonávání rozvědek a frontového průzkumu. Čeští rozvědčíci (mezi nimi i budoucí slavní velitelé, tehdejší praporčíci Medek, Švec, Vašátko, Fierlinger, podporučíci Klecanda a Čeček – první český důstojník a rytíř sv. Jiří) se skvěle vyznamenali, získávali cenné informace i stovky zajatců, iniciovali přechod českých jednotek rakouské armády na ruskou stranu. Během 1915 byli do Družiny povoláni další dobrovolníci (převážně volyňští Češi a výjimečně i pár set zajatců) a v lednu 1916 byla Družina rozšířena na Čsl. střelecký pluk (plk. Trojanov) a brzy nato v květnu na Čsl. střeleckou brigádu o dvou plucích. Po celou dobu však existenci družiny, resp. brigády i přes nesporné úspěchy provázela nedůvěra reakčního ruského vedení a zákaz nabírání zajatců. Proto byla brigáda až do počátku roku 1917 stále rozdělena po rotách k rozvědkám, a to i během tzv. Brusilovovy ofenzívy v létě 1916. Zajatci, nyní již dobře organizováni a s vědomím sounáležitosti s odbojem, vstupovali proto raději do srbských dobrovolnických útvarů. Rozporné postavení našeho odboje v Rusku navíc ovlivnily i spory uvnitř Svazu čsl.spolků na Rusi i uvnitř delegace ČSNR mezi procarskou a demokratickou orientací. Situaci částečně vyřešila první ruská únorová revoluce. Ve vedení zahraničního odboje definitivně převážil demokratický směr, byla vytvořena Odbočka ČSNR v Rusku, zřízení nové silné československé armády bylo hlavním úkolem T.G.Masaryka, který osobně pobýval v Rusku od jara 1917 do počátku roku 1918. Prozatímní vláda konečně povolila nábor zajatců – již v březnu 1917 vznikl 3. čsl. střelecký pluk. V létě 1917 bylo rozhodnuto o mohutné ofenzívě (tzv. Kerenského ofenzíva) v Haliči. Do útoku byla na hrotu ruských vojsk nasazena i Čsl. střelecká brigáda – poprvé společně jako celistvý útvar. Skvěle se vyznamenala v červenci 1917 v bitvě u Zborova. Strhující úspěch československých vojsk však nebyl využit, ofenzíva ztroskotala a ruská armáda, demoralizovaná a vyčerpaná, začala ustupovat. Čsl. střelecká brigáda kryla celý tzv. Tarnopolský ústup a opět zazářila. Po stabilizaci fronty byla brigáda stažena z fronty a zahájila nový proces formování – nyní již z mas zajatců. Během podzimu 1917 tak vzniklo dalších 5 pluků, náhradní útvary a dělostřelectvo a byl vytvořen Československý sbor v Rusku v čele s gen. Šokorovem. První divizi „Husitské“ velel gen. Mamontov (pluky 1 – 4), druhé divizi „Slovanské“ pak gen. Kanjukov (pluky 5 – 8), záložním a náhradním jednotkám gen. Červinka. Říjnová bolševická revoluce zastihla sbor v těžké situaci – všechny strany by uvítaly Čechoslováky jako spojence. Rozhodly však instrukce T.G.Masaryka. Sbor zůstal přísně neutrální a byl prohlášen součástí francouzské armády – všechny útvary měli odjet z Ruska zmítaného občanskou válkou do Francie pokračovat v boji. Povedlo se to však jen dvěma transportům v zimě 1917/18. Dalším přesunům zabránil potupný brest-litevský mír a obsazení značné části evropského Ruska německo – rakouskými armádami. Ještě při ústupu z Ukrajiny počátkem roku 1918 se vyznamenali čsl. jednotky v bojích s německými u Korostyševa, Kijevského mostu, Česnokovky a zejména vojska 2. střelecké divize u Bachmače, kdy obranou tohoto důležitého dopravního uzlu zabránila obklíčení celého sboru – ironií osudu válčili českoslovenští legionáři v těchto bojích po boku Rudé armády.



Rusko a Sibiř 1918–1920

Na jaře 1918 uzavřelo Rusko mír s Německem. V té době stály pluky Čsl.sboru ve středním Rusku s úkolem vyhnout se vnitropolitickým zmatkům a odjet do Francie pokračovat v boji – jediná volná cesta vedla přes Sibiř a Vladivostok. Rozjitřená atmosféra občanské války, agitace bolševiků, odvelení ruských důstojníků, podřízení sovětské vlády německým požadavkům na propuštění zajatců a nucené odzbrojení sboru (každý čsl. vojenský vlak si mohl ponechat jen 160 pušek a 1 kulomet - odevzdána byla děla, letadla, automobily a "přebytečné" ruční zbraně a munice) způsobily v legiích velké napětí. Doprava na východ se nedařila - vlaky s německými propuštěnými zajatci měly přednost a místní sověty často brzdily pohyb čsl. sboru, takže v květnu stálo 63 čsl. vlaků roztroušeno po celé magistrále od Penzy až po Vladivostok. Vzájemné osočování a časté úplné odzbrojení našich ešalonů i provokace bývalých zajatců, stejně jako požadavky Němců na internaci legií živily vzájemnou nedůvěru. Vyústěním byl tzv. Čeljabinský incident 14. 5. 1918, následující zpupný, ale krátkozraký Trockého telegram (rozkaz 377) všem Sovětům o potrestání legií a pak přepadení čsl. vlaků místními sověty koncem května.

Československé legie se ale začaly bránit! Sjezd legií koncem května v Čeljabinsku rozhodl vybojovat si do Vladivostoku cestu násilím, tzv. "vlastním pořádkem". Nedokonale vyzbrojené a roztroušené oddíly vystoupily proti sovětům, dobyly v krátkých bojích nádraží a města v oblasti své působnosti, zmocnily se zbraní a začaly obsazovat celou magistrálu. Jednotlivé ešalony se počaly spojovat ve větší svazky, až vznikly 3 hlavní skupiny - západní (evropská) v čele s por. Čečkem, čeljabinská skupina pplk. Vojcechovského a sibiřská kpt. Gajdy. Během léta 1918 se v bojích postupně všechny spojily a ještě více - ovládly nejen celou magistrálu, ale i celou jižní Sibiř a jižní Ural a část Povolží. V jejich zázemí a pod jejich ochranou vznikly místní národní a demokratické vlády - Prozatímní sibiřská vláda (pozdější Direktorium) v Omsku a Všeruská vláda (Komuč) v Samaře, které začaly organizovat národní armády a celý týl. Od července se soustředila vetší část sboru na Volze a vytvořila tu tzv. východní (povolžskou) frontu. Legionáři dobyli Jekatěrinburg, Simbirsk, Ufu, Tjumeň, v srpnu dokonce i Kazaň. Strhující úspěch čsl. legií měl obrovský ohlas na celém světě a přispěl rozhodující měrou k uznání samostatnosti ČSR. Od podzimu 1918 se však situace změnila. Vyčerpaná a osamocená čsl. vojska bojovala proti rostoucí přesile, slibovaná pomoc Spojenců nepřicházela a na pomoc ruských národních vojsk se nedalo spoléhat (čestnou výjimkou byly sibiřské pluky gen. Pepeljajeva, dělnické divize Iževská a Votkinská a orenburští kozáci atamana Dutova). Fronta začala ustupovat na východ, kázeň v legiích upadala, pluky se začaly bouřit. Demonstrativní sebevražda oblíbeného velitele plk. Švece načas zabránila rozvratu, ale po vyhlášení samostatnosti ČSR v říjnu 1918 ztrat;Itálie, Rumunska au smysl. Navíc v listopadu provedl ministr vojenství Direktoria adm. Kolčak kontrarevoluční puč a prohlásil se diktátorem - legie odmítly podporovat jeho osobní ambice. Na konci roku 1918 přibyl na Sibiř gen. Štefánik, uklidnil situaci v legiích a slíbil evakuaci do vlasti. Sbor byl vybaven novými uniformami, výstrojí a výzbrojí, zavedeny byly nové řády, byla ovšem zrušena vojenská samospráva. Sbor byl stažen z fronty a dostal za úkol bránit magistrálu proti rudým partyzánům a banditům všech barev." Do sboru byli mobilizováni další čsl. zajatci a během podzimu a zimy 1918/19 se sbor zcela přeorganizoval v Československé vojsko na Rusi, nyní již o 3 divizích (1. Husitská divize plk. Voženílka měla pluky č. 1-4, 2. Slovanská divize plk. Krejčího měla pluky č. 5-8 a 3. střelecká divize plk. Prchaly měla pluky č. 9-12), 2 jezdeckých plucích, 3 dělostřeleckých plucích a celé řadě dalších bojových, technických a týlových útvarů včetně letectva a Velitelství Dálného Východu v Mandžusku (gen. Čeček). Velitel sboru gen. Syrový velel téměř 60 000 mužů. Po boku našich bojovaly i 2 lotyšské pluky a rumunský oddíl. Po celý rok 1919 bránily legie magistrálu, od konce roku 1919 do září 1920 byl sbor postupně stahován (i za cenu konfliktu s Kolčakem a atamanem Semjonovem) ze Sibiře a po uzavření příměří s Rudou armádou evakuován přes Vladivostok do vlasti. Sibiřská anabáze skončila.

Čechoslováci však bojovali i na druhé straně! Mnoho zajatců i bývalých legionářů, poblouzněno utopickými představami o nové společnosti i sliby bolševiků, někdy i s vidinou dobrodružství či prospěchu vstoupilo do Rudé armády, kde dokonce vytvořili i národní čsl. jednotky (např. 1. čsl. revoluční pluk, 216. internacionální pluk Železné simbirské divize, 2. internacionální pluk Kikvidzeho divize či Kamská říční flotila s převahou českých vojáků). Bylo jich na 10 000 (nejznámější jména jsou Hašek, Kaplan, Částek, Štrombach či Kužela). Po roce 1920 se většina vrátila do osvobozené vlasti, zůstali většinou jen velitelé, kteří udělali v Rudé armádě kariéru. Ve třicátých letech je všechny nechal Stalin za odměnu popravit.



Ostatní spojenecké armády

Čeští a slovenští krajané žili i v řadě států, které se zúčastnily války na straně Dohody. Největší krajanská kolonie byla pochopitelně v USA, kde vznikly také silné organizace podporující československý odboj morálně i finančně (České národní sdružení a Slovenská liga) a uznávající pozdější ČSNR za vrcholný orgán odboje. Vláda USA však bránila vybudování čsl. vojenských jednotek (až do léta 1918 počítaly USA se zachováním Rakouska- Uherska) a umožnila pouze odjezd části dobrovolníků do Francie a Kanady. Ani vstup USA do války 1917 tuto situaci nezměnil, proto čeští a slovenští krajané sloužili převážně rozptýlenì v běžných amerických útvarech. Bojů ve Francii 1918 se tak v rámci amerických expedičních sil gen. Pershinga účastnilo přes 40 000 krajanů. Na vybudování samostatných jednotek na podzim 1918 už nezbyl čas. Ve Velké Británii působící London Czech Commitee nabídl už 1914 vstup československých dobrovolníků do britské armády, byl však zdvořile odmítnut. Rovněž britská vláda počítala s další existencí Rakouska-Uherska pro zachování mocenské stability v Evropě až do roku 1918. Angličtí krajané pak vstupovali do Cizinecké legie nebo od roku 1918 do československých útvarů ve Francii. Několik set Čechů s britským občanstvím sloužilo v regulérních britských jednotkách. Z kanadských Čechů byla vytvořena jediná větší dobrovolnická jednotka v anglofonních zemích - 223. Czech Canadian Batalion (pod vedením Františka Klepala), nasazený od léta 1917 na západní frontě. V ostatních spojeneckých armádách (belgické, rumunské, portugalské, řecké a brazilské, o japonské nemluvě) sloužilo jen několik jednotlivců bez vlivu a spojení s čsl. odbojem.


Hus, M: Československé legie, Sborník Západočeského muzea v Plzni, 1998